Bivak na Zlaté řece

Bivak na Zlaté řece

První únorovej tejden mrzlo až běda. Led na řekách začínal bejt nosnej, leckde se bruslilo. Usoudil jsem, že nastal čas si splnit další dětskej sen. Spaní na ledu. Naplánoval jsem místo bivaku, trasu, dopravu a začal lanařit Líný Nutrie na výlet. Nutrie mrmlaly. Nejdřív že je moc zima a jak se koncem týdne začalo oteplovat, tak zase že je moc teplo. Nakonec se odhodlal jedinej Láďa, a tak jsem se v pátek u vlaku sešli v ohromujícím počtu celých dvou kusů. Alespoň jsme se dobře vešli do vagónu. Byli jsme domluveni, že pojedeme v bikepackingovém stylu. Tzn. s minimem nosičů. Bagáž jsme na koloběžky naložili do řidítkových a podřidítkových brašen a košíků na vidlici. Já jsem si navíc vzal malý vodotěsný batoh na foťák a péřovku. Vlak nás dovezl z Prahy do Davle. Odtud jsme pokračovali po ledu dál proti proudu zamrzlé Sázavy do Pikovic.

V Pikovicích jsme se stavili na pár piv. Bivak jsem plánoval v zátoce na ledu pod Pikovickou jehlou. Kolem desáté jsme vyhnali z místa pár divočáků, postavili přístřešek a jako správné Líné Nutrie zalezli do spacáků. Před spaním jsme ještě podebatovali o tloušťce ledu. Na ledu je výhoda spát na pořádně tlusté nafukovací karimatce. Jednak dobře izoluje a v případě prolomení ledu, na ní pohodlně dopádlujete ke břehu. Ráno jsem z opovrhovaného batohu vylovil péřovku, uvařil šlichtu (kafe se tomu “třivjednom” fakt říkat nedá) pobalili jsme pakáž a vyrazili. Kdo není zvyklej na paraviatiku, tak by asi dostal psotník. Trasa vedla přímo strání nahoru na vyhlídku na Třeštibok. Sice jsme málem chcípli ale ta vyhlídka fakt stojí za to.

Pak už to bylo lepší, přes Petrov jsme se přehoupli na druhou stranu kopce. Sněhu tam bylo dost pro všechny a hlavní kameraman výpravy pojal touhu filmovat sjezd z kopce. Že tohle nedopadne dobře, mi začalo bejt jasný už po pár prvních odrazech. Přece nepojedu na kameru jak bába s nůší. Koloběžka nabrala slušnou rychlost a mě došlo že jsem v háji. Sáhneš na brzdy a ležíš, takže nebrzdit. No a pak stačila už jen vyjetá kolej, po který se mi šmejklo zadní kolo a už jsem letěl. Protože mi bylo od samýho začátku jasný, že to skončí zle, pěkně jsem se na to psychicky připravil a zbytečně nepanikařil. Nejhorší smrt je totiž z vyděšení. Pěkně jsem se odkutálel stranou do sněhu a bylo to. Láďa měl velkou radost ze záběru a já z toho, že jsem celej. Dál jsme pokračovali údolím Zahořanského potoka, obleva byla znát, některé brody už byly docela rozmrzlé. Kolem poledne jsme hodili na vařič testovací jídlo od Adventure Menu. Přes počáteční nedůvěru v cokoliv “instatního” jsme se hrdinně přenesli a bezvadně si pochutnali. Tohle jídlo můžu bez obav doporučit i náročnejm fifinkám.

Po obědě jsme se vysápali přez Libeň nahoru do Zvole, a vyhlásili první jarní den. Bylo fakt krásně, dalo se v pohodě sedět i na zahrádce. Pak už následoval jen sjezd do Vraného a návrat po Modřanské stezce domů. Bikepackingu zdar a koloběžkovému zvláště.