Koloběžkové microadventure Jordán

Koloběžkové microadventure Jordán

Za už druhým pěkným microadventure tentokrát spíš miniadventure (jeli jsme na dvě noci) jsme zamířili opět na Brdy do stejné lokality jako loni v zimě – do Mirošova.

Tentokrát autem, které jsem odložil před hospodou, kde na mě jako na Šramotila výpravy čekali Honza Hlad a Tom Possum.

Vyrazili jsme nocí po silnici směrem na Strašice a za nimi vstoupili do bývalého vojenského prostoru. Jeli jsme suchou nocí s pocitem samoty a opuštění prázdnou silničkou. Z omylu nás vyvedl hlas z reproduktoru na bráně, před kterou si Tom chtěl vyfotit koloběžku. Ozvalo se: „A dost, žádný focení a koukejte vypadnout! Tady nemáte co dělat.“ Neboli bývalý vojenský prostor stále má ostrahu a to že my neviděli je, neznamená, že nějaká infrakamera neviděla nás. Naštěstí ostraze stačilo, že jsme poslechli a odjeli, takže na osobní setkání nedošlo.

Pokračovali jsme po cestě dál až skoro na vrchol Jordán, až jsme cestou potkali loveckou chatu, u které nás zlákalo ohniště a otevřený přístřešek. Udělali jsme si tu ohníček, uvařili čaj, opekli špek a poseděli. Jako správné Fifinky jsme si s Honzou oba postavili stany, přestože jsme měli super přístřešek. Nějak zůstávám pořád mentálně zaseknutý ve vysokých horách, kde jsem se pobyt venku učil a ostýchám se spát pod širákem. Tom, jako správný zálesák, stany pohrdl a uložil se na stůl pod přístřeškem jen do spacáku.

Ráno bylo fajn, předpověď norům vycházela, slunce svítilo a my pokračovali přes studánku pod Jordánem a vrch Jordán k známé dopadové ploše stejného jména. Ta dnes vypadá jako nádherné vřesoviště a byla vrcholem výletu. Během její návštěvy jsme si kvůli možnosti narazit na nevybuchlou munici netroufli opustit cestu i když místní prý tu brusinky v pohodě sbírají. Je obesetá cedulemi, které mírně řečeno vstup „nedoporučují“. Dopadová plocha je nejhezčí místo, kde jsme ten víkend byli. Pofotili jsme a pokračovali sjezdem dolů směrem k zřícenině Valdek.

Valdek nás nadchnul svou věží s výhledem vzhůru, který poskytuje příležitost fotografům k exhibici kdo dokáže kolo oblohy obkroužené staletými kameny zachytí nádherněji. Bohužel od Valdeku je třeba se opět vyškrabat na hřeben. Tam jsme si na ohni opekli špekáčky poobědvali k nim parmazán a samurajskou svačinku a pak už jen klesali z hřebene dolů do Jinců. V Jincích došlo na nory zase a začalo pršet. Déšť nás nepřekvapil protože jsme byli v blízkosti „Nejlepší cyklistické pláštěnky, kterou je … hospoda“. Minipivovar Vilém v Jincích i jeho ráznou vrchní můžeme jen doporučit. Honza, který měl původně v plánu přespat s námi na Plešivci a odjet až ráno, po studiu meteomap utekl na vlak a odjel.

Jeho náhradou a hrdinou výpravy se stal Martin (Marčáno Colombo). Domluva byla, že za námi dorazí nahoru na Plešivec a dorazí rovnou k ohni. To také udělal, přestože jsme se ho snažili fotkou z hospody varovat. Skutečně vyrazil a přestože dost pršelo, dojel nahoru do sedla a zcela proti předpokladům bez zavolání vyrazil deštěm vzhůru. Absolvoval paraviatiku vzhůru, nenašel nás a teprve z větrného deštivého vrcholu zavolal, aby zjistil, že studujeme meteomapy dole v hospodě. Naklesal cenné výškové metry do Jinců a místo aby nás seřval, tak ukázal jaký je formát a v klidu si objednal večeři. Hravě dohnal náš náskok v místních specialitách a společně jsme čekali na díru v mracích, která se blížila a dávala naději na cca hodinové suché okno v dešti. To nám umožnilo nastoupat zpět, užít si paraviatickou vložku a dostat se bez deště nahoru na Plešivec. Místo výhledu na světýlka Jinců tam byla mlha, lezavý vlhko a fakt silný vichr. Postavili jsme tedy stany hlouběji v lese a bez ohně zalehli.

Ráno sice nepršelo, ale vzduch byl plný vody a hnusně zimavo. Začali jsme tedy tzv. a href=”https://microadventures.cz/slovnicek-kolobkopackingu/#blandine_start”>Blandine startem. Bez snídaně rychle zabalili a vyrazili. Přesunuli jsme se k Viklanu, kde už rozehřátí jízdou jsme si teprve uvařili na dřívkáči kafe a čaj a dali si snídani. Blandine start je ideální varianta pro studená rána, kdy člověk vařením snídaně bez pohybu ještě víc promrzne.

Plánem bylo po okraji vojenského prostoru se vrátit po silničkách lemujících Hořovice zpět k autům do Mirošova. Vzali jsme to z Jinců nahoru a přes Zaječov tam skutečně dorazili. Světlým bodem byla zastávka v hospodě, kde jsem měl snad nejlepší hamburger mého života. Skutečné maso skvěle udělané v liduprázdné knajpě patrně z nějaké akce-Zet uprostřed krajiny pusté jak šumava.

Brdy jsou super.

K technice:

Na moje zelené Mibo Gt jsem si přidal i Tubus Tara a přesunul na něj moje velké žluté Ortlieby BackRoller Classic. Ta změna koloběžku pocitově zlehčila o několik kilo! Řízení je teď silově neutrální. „netahá za ruce“. Nahoře zůstal nosič pivoťák podporující černou řídítkovou brašnu Carradice Nelson. To modré ve předu je karimatka Z-rest v šusťákovém obalu.

Honza jel na sériovém červeném Morxes Vendeta Sport s nosičem Tubus Tara naloženým malými červenými Ortlieb SportRoller City, na kterých má bokem nahoře přivázaný stan a řídítkovou brašnou Ortlieb Ultimate plus.

Tom na svém expedičním speciálu Morxes s nosičem Tubus Tara naloženým menšími Ortlieb SportRoller City spolu s řídítkovými Ortlieb Ultimate plus a Ortlieb Ultimate Handlebar Pack.

Nováček skupiny Martin jel na sériovém Morčeti Vendeta Sport osazeném černou řídítkovou brašnou Ortlieb Ultimate 6M s mapníkem, nosičem Tubus Tara a dvojicí brašen Sport Arsenal, stan měl připevněný gumicuky bokem na levé z nich.