Poslední vlak

Poslední vlak

Jaro pomalu přichází do kraje. Sníh je fuč. Team Gira ostře trénuje. Fifinky pilně vypisujou svoje Trhance, Mazance, Lívance a jiné gastroturistiky. Kdo už nějakou koloběžku má, tak se s ní prohání po kraji. Kdo ještě nemá, tak se prohání po diskuzních fórech a zjišťuje, zda je lepší Wilkoks nebo Kiguli. Paris doma nesměle před zrcadlem trénuje pižmoffku a my Líné Nutrie? Vyklepali jsme blechy ze spacáků a líně vyrazili na vlak.

Poslední vlak směrem na Dobříš nebyl poslední. Byl předposlední. Ale to nikdo netušil, takže všichni přišli včas, protože se báli, že jim to ujede. Nalodili jsme se na Kačerově, poklábosili s rozvernou průvodčí a vyjeli tmou do Hraštice. V Hraštici byla tma ještě o fous větší, takže jsme zalezli do hospody abysme se tolik nebáli. Vypili a snědli jsme co se dalo a dojeli na místo bivaku. Tentokrát jsem zarezervoval regálový hotel, z čehož měl radost především Honza, kterej sebou vláčel stan. Nasbírali jsme dřevo na oheň a opekli skvělý buřty. Přitom nám Honza popisoval, jak při sběru dřeva sjel po zadku holou skálu a udělal si cosi s ramenem.

Kolem druhé zalézáme do regálů, jako “domácí” si beru ten spodní, zraněnej Honza horní a na Láďu zbylo prostřední klaustrofobický patro. Spalo se krásně a ráno mě budí paprsky slunce mezi prknama boudy. Vylejzám ze spacáku a raduju se, že mi poprvé letos ráno není zima. Je to moc příjemný. Zbylí regálníci už se taky pomalu soukají a vaříme svý snídaně. Láďa nastartoval dřívkáč a vaří ešus čaje, já experimentuju s novým kafem. Pitné, né moc dobré. Příště holt asi zase potáhnu moka konvičku. Honza nás uctívá palačinkama, co napekla jeho nastávající. Do toho naviguju Romana, kterej píše, že se k nám přidá alespoň přes den. Zabalíme pakáž, vyzvedneme Romana na křižovatce a jedeme do údolí Kocáby. První kilometr je novej asfalt, tak si pochrochtáváme, jak to pěkně jede. Dlouho to netrvalo. V údolí se usadil nějakej rančer, kterej to tam rozparceloval na různé ohrady a rozjezdil traktorem. Asfalt fuč a na cestě je deset čísel parádní kejdy.

Další dva kilometry se brodíme hnědým peklem a mrmláme. Honzovi, kterej jede na Sportu vysvětlujeme, že nejlepší koloběžka je silniční. Ale ani na našich traktorech to není žádnej med. Naštěstí každou chvíli křižujem potok, kde se dá to nadělení aspoň trochu opláchnout.  Probíjíme se až do Lečice. Mají tam v takové průrvě na Kocábě pěknou kaskádu a pod ní lagunu. V laguně pozorujeme pěknou nutrii, jak plave proti proudu. Moc dlouho tam ale nevydržela. Prej to bylo ještě studený. Po cestě je spousta legračních lávek a mostků různých typů a stavů rozkladu. Za jedním z nich začíná krátká paraviatická etapa.

Mlsně pozorujeme pěknou šotolinovou cestu na druhém břehu a těšíme se na ni. Blíží se Štěchovická civilizace. Projíždíme městem a Roman prohlašuje, že tyhle skupiny, který beze slova minou otevřenou hospodu ho trochu znervózňujou. Zamýšlíme se na sebou a vracíme se na jedno. Jaro už je fakt tady. Sedíme na zahrádce a pozorujeme ho. Je sice zatím takový nesmělý, ale to se během pár tejdnů změní. Pokračujem nahoru směrem na Hradišťko. V půlce kopce obědváme a po cestě kluci vymýšlejí zkratku, díky které s přehledem stíháme vlak z Pikovic. Co bysme se nesvezli kus vlakem. Jednak si to jako Líné Nutrie můžeme dovolit a druhak nechcem umřít už před večeří na frekventované silnici mezi Štěchovicema a Davlí. Tenhle víkend jezděj samí legrační průvodčí, z téhle si děláme legraci až do Vraného, kde vystupujeme. Jako oběť železničnímu božstvu necháváme ve vlaku Honzu, kterýho dost bolí to rameno.

Chceme si ještě užít pěknýho dne a sklouznout se po Modřanský stezce do Prahy. Stezka je prázdná, bruslaři ještě nezjistili, že už to jde. Stavujem se na jedno u Kelta a tam nám den kazí parta Fifinek, který se přihnaly z MMX. Je nám jasný, že nás po cestě zpátky poženou jako psy. A taky že jo. To se jim to jede, když nemají na řidítkách spacák. Ale já na ně vyzraju. Příští tejden s nima pojedu jen na den, sežeru jim u Lasíků všechny koláče a pak pojedu domů vlakem. Bikepackingu zdar a koloběžkovému zvláště.