Výlet na “Hanging Rock”

Výlet na “Hanging Rock”

Hanging Rock je taková pitoreskní skála v Austrálii v okrese Victoria. Kdysi v minulým století se tam záhadně ztratily čtyři holky, který tam byly se školou na Viktoriánským pikniku. Tři se nikdy nenašly. Čtvrtá, která se našla… a víte co, pusťte si to sami. Natočil to v roce 1975 Peter Weir a jmenuje se to Picnic at Hanging Rock.

Končil se rok 2016. V plánu bylo, jet s partou mojí ženy na Silvestra, kamsi do Krušnejch hor. Po informaci o společenské místnosti a živé hudbě jsem zpozorněl. Kouknul do mapy a začal vyjednávat. To, že jsem nespolečenskej barbar, se o mě dobře ví. K tomu jsem navíc ještě hudební fašista, což je strašná kombinace. Tak jsem do auta kromě rodinky, plínek, bobů atd. vpašoval ještě Expedition a svoji bikepackingovou pakáž. Na horách to všechno vypadalo skvěle. Modrá obloha, mráz, cca 10 čísel sněhu. Se Silvestrovským soumrakem jsem sbalil koloběžku a vyrazil. Měl jsem před sebou cca 17km na místo bivaku. Po umrzlém povrchu to jelo dobře, akorát jsem si musel dávat pozor na brzdy. Jak na ně šáhneš, tak jedeš, bokem. A na zamrzlý louže ve vyjetejch kolejích. Byly bezvadně pocukrovaný tenkou vrstvou sněhu. Takže odfouknout gumy a opatrně.

Naštěstí místo bivaku leželo pod zónou sněhu, takže cca polovina cesty byla bez sněhu. Projel jsem dvěma vesničkama, kde zuřilo všeobecný silvestrovský veselí. V očích pár místních domorodců jsem patrně na poslední chvíli vyhrál soutěž o magora roku. Postupně jsem opustil civilizaci a dostal se na místo noclehu. Překvapilo mě, že tam nebylo po sněhu ani památky. Všude suchá vymrzlá tráva a jako bonus malej převis. Vzhledem k tý trávě a větru jsem upustil od oblíbenýho ohníčku a zalezl do pelechu. Těsně před půlnocí mě vzbudili nějaký výletníci, kteří se kolem mě štrachali na vyhlídku. Trochu jsem je postrašil, a za rachotu ohňostrojů dole v kraji jsem zase spokojeně usnul.

Spalo se parádně, tím pádem jsem byl ráno schopnej vstát na východ slunce, uvařit kafe, sbalit a prozkoumat ty skalky. První co mě napadlo byl ten film. Všude suchá tráva, pitoreskní skalky, klid, ticho, všechno zalitý sluníčkem. Nádhera. No bylo na čase zabalit a vyrazit zpět. Jak na novej rok, tak po celej rok. Stavil jsem se u místních větráků, už chápu proč tam tolik fouká, když jsou pořád puštěný. no ale zase odfouknou všechnu mlhu a mraky. Cesta zpátky byla skvělá, pomalu jsem se zase dostával na hranici sněhu a jen vzpomínal na to sucho dole. Doufám že to pořekadlo alespoň trochu platí a rok 17ct bude ve znamení pěknejch vejletů.